Když je naštveme (většinou bez důvodu), moc dobře vědí, jak nám to dát sežrat!
Třikrát za poslední měsíc jí píšu e-mail, kdy jedu s kámošema do Rumunska. Přesně na ten termín zabookuje dovolenou u moře.
Vydrhla mi konvici s léta pěstovanou čajovou patinou. Týden jsem z ní čichal citronovou příchuť jaru.
Vyhodila mi oblíbená trička, že prý jsou už sepraný, a nechala tam jen to fialový a pak ty hnusný, co mi dala k Vánocům.
Po obědě si chci dát šlofana a odpočívat, ale ona musí začít třískat nádobím.
Se těším, jak doma chlebem vytřu mastný pekáč od kotlet, takový ty slaný připečeninky a ten rosůlek, víš, ale najdu ho v dřezu zalitej horkou vodou, prej, aby se ten ‚hnus‘ odmočil.
Uklidila mi na stole a pak se divila, že se vztekám, když nic nemůžu najít.
Schválně mi řekla, ať dám synovi lekci, a když jsem odešel, slyším, jak do něho vandruje slovy: „Tatínek to tak nemyslel.“
Přijíždím ze služební cesty, unavenej na dranc, čekám vřelý uvítání, teplou večeři, ale mezi dveřma dostanu koš s odpadkama, abych ho vynes, ještě než se zuju.
Řekne mi, ať zařídím dovolenou. Celý den lovím last minute, projíždím katalogy, porovnávám ceny, práci nestíhám, šéf řve, a ona mi večer řekne, že jsem nic nezajistil a že si to už našla sama.
Volám, že už jedu a jestli nemám něco koupit, že mám hlad. Ona řekne, že ne, že je nakoupíno. A když dorazím, dostanu salát z tofu!
Chce vědět, kdy přijdu, a aby na mě zbytečně nečekala, řeknu že tak nějak večer. Přišel jsem v osm a byla zase uražená, že jdu pozdě.
V restauraci řekla, že nebude jíst, ale pak mi stejně užrala půlku. A ještě mě obvinila, že jsem sobec, když jsem jí řekl, že mám hlad a že jí to radši objednám celý.
Plouží se a stěžuje si, že jdu příliš rychle, přitom mezera mezi mnou a jí se vůbec nezvětšuje.
Koupím třeba uherák, a slastně si ho dávám na chleba s máslem. Poulí na to oči, má chuť, ale nemůže, protože drží dietu. A tak mi aspoň řekne, že jsem tlustej.
Večer si vytáhnu máslo z ledničky, abych ráno nečekal, až změkne. Ona jde v noci na záchod, má hlad, namaže si rohlík tím krásně měkkým máslem a pak ho vrátí ztvrdnout do lednice!
Doma nechává otevřené všechny dveře, aby měla přehled, co právě dělám.
Řekne mi, že zavolá za chvíli, a pak čeká, až ji zavolám já, a ještě trucuje.
Začne kontrolovat schránku, zrovna když čekám před dveřma s dvacetikilovou taškou, psem a basou piv.
Schválně na schůzky chodí dřív, aby mi mohla vyčítat, že na mě čeká.
Vyhodí mi šunku jen proto, že na obalu píšou, že se měla sníst včera.
Chce se jí na záchod pět minut po nasednutí do auta. Domů se vracet nechce a nejbližší pumpa je šedesát kilometrů daleko.
Volá mi, že ji nemusím vyzvednout na nádraží, když mám tolik práce, a pak mi vyčte, že jsem ji nevyzvedl.
Stahuju něco přes noc, vypnu monitor, abych šetřil, a ona vypne celý počítač. Prý abych šetřil víc.
Mám milenku a ona mi naschvál volá, i když ví, že jsem právě doma s manželkou.
Když si ji nastěhuju po pár týdnech domů, okamžitě se okouká.
Vydrhla mi konvici s léta pěstovanou čajovou patinou. Týden jsem z ní čichal citronovou příchuť jaru.
Vyhodila mi oblíbená trička, že prý jsou už sepraný, a nechala tam jen to fialový a pak ty hnusný, co mi dala k Vánocům.
Po obědě si chci dát šlofana a odpočívat, ale ona musí začít třískat nádobím.
Se těším, jak doma chlebem vytřu mastný pekáč od kotlet, takový ty slaný připečeninky a ten rosůlek, víš, ale najdu ho v dřezu zalitej horkou vodou, prej, aby se ten ‚hnus‘ odmočil.
Uklidila mi na stole a pak se divila, že se vztekám, když nic nemůžu najít.
Schválně mi řekla, ať dám synovi lekci, a když jsem odešel, slyším, jak do něho vandruje slovy: „Tatínek to tak nemyslel.“
Přijíždím ze služební cesty, unavenej na dranc, čekám vřelý uvítání, teplou večeři, ale mezi dveřma dostanu koš s odpadkama, abych ho vynes, ještě než se zuju.
Řekne mi, ať zařídím dovolenou. Celý den lovím last minute, projíždím katalogy, porovnávám ceny, práci nestíhám, šéf řve, a ona mi večer řekne, že jsem nic nezajistil a že si to už našla sama.
Volám, že už jedu a jestli nemám něco koupit, že mám hlad. Ona řekne, že ne, že je nakoupíno. A když dorazím, dostanu salát z tofu!
Chce vědět, kdy přijdu, a aby na mě zbytečně nečekala, řeknu že tak nějak večer. Přišel jsem v osm a byla zase uražená, že jdu pozdě.
V restauraci řekla, že nebude jíst, ale pak mi stejně užrala půlku. A ještě mě obvinila, že jsem sobec, když jsem jí řekl, že mám hlad a že jí to radši objednám celý.
Plouží se a stěžuje si, že jdu příliš rychle, přitom mezera mezi mnou a jí se vůbec nezvětšuje.
Koupím třeba uherák, a slastně si ho dávám na chleba s máslem. Poulí na to oči, má chuť, ale nemůže, protože drží dietu. A tak mi aspoň řekne, že jsem tlustej.
Večer si vytáhnu máslo z ledničky, abych ráno nečekal, až změkne. Ona jde v noci na záchod, má hlad, namaže si rohlík tím krásně měkkým máslem a pak ho vrátí ztvrdnout do lednice!
Doma nechává otevřené všechny dveře, aby měla přehled, co právě dělám.
Řekne mi, že zavolá za chvíli, a pak čeká, až ji zavolám já, a ještě trucuje.
Začne kontrolovat schránku, zrovna když čekám před dveřma s dvacetikilovou taškou, psem a basou piv.
Schválně na schůzky chodí dřív, aby mi mohla vyčítat, že na mě čeká.
Vyhodí mi šunku jen proto, že na obalu píšou, že se měla sníst včera.
Chce se jí na záchod pět minut po nasednutí do auta. Domů se vracet nechce a nejbližší pumpa je šedesát kilometrů daleko.
Volá mi, že ji nemusím vyzvednout na nádraží, když mám tolik práce, a pak mi vyčte, že jsem ji nevyzvedl.
Stahuju něco přes noc, vypnu monitor, abych šetřil, a ona vypne celý počítač. Prý abych šetřil víc.
Mám milenku a ona mi naschvál volá, i když ví, že jsem právě doma s manželkou.
Když si ji nastěhuju po pár týdnech domů, okamžitě se okouká.