Pocta našim vojákům operujícím v Afghánistánu.
Nějak na ně zapomínáme. Nemluvíme o nich. Nevíme o nich. Ale to je špatně. Ač to někomu bude připadat jako hloupost, jako nepravda, tak oni tam bojují a nasazují krk i za nás.
Za každé pohodové ráno, den, i usínání. Za to, že můžeme jít v klidu do škol, do práce, za zábavou, že si můžeme jen tak, bez příčin a důvodu posedět v parku
Otázka terorismu je celosvětová a nezpochybnitelná a povinností každého člověka, už jen z principu života je, život chránit a ne ho brát. Na to nemáme právo.
Někdo nás musí hájit, mluvit za nás.
Nikomu z nás neublíží si na ně vzpomenout. Jednou, na chvilku.
Na matky, sestry, dcery, manželky. Na otce, bratry, syny, manželé.
Už je tu spousta lidí, spousta rodin, kterých se to týká přímo. Znáte někoho? Víte o někom takovém? Pokud ano, zastavte se na chvilku. Zazvoňte, zaťukejte a dejte jim najevo, že vám osudy jejich blízkých nejsou lhostejné-
Zamyslete se. Porovnejte svůj den se dnem vojáka v Afganistanu. Až zavřete oči a vše si promítnete jako na plátno, jako v kině, až dojdete k zjištění, jak moc je vám tu fajn a jak moc jim ta fajn není, pak dojdete k závěru, že ta chvilka, ten okamžik, ta malá vzpomínka na ně je, dá se říct povinná.
Nejsem nijak militantně založený člověk, ale jako chovám hluboký obdiv k záchranným jednotkám po celém světě, tak ten stejný obdiv a úctu chovám ke všem, co mě dávají mír každý den. A oni to dělají. Hrdě, odvážně a nasazením vlastního života.
Žádné komentáře:
Okomentovat
koment může přidat každý i jako anonym. není potřeba být přihlášen